O native speakerismu aneb proč rodilý mluvčí neznamená automaticky lepší lektor?

Simona
24. 7.
Minut čtení: 2

Za podnět k tomuto textu své kmotřence Kamile Liedermannové, absolventce sinologie a rusistiky, která se nyní zabývá kantonštinou v rámci doktorské práce. Už řadu let se nejprve jako studentka později jako lektorka, jazyková animátorka vysokoškolský vyučující pohybuji ve světě jazykového vzdělávání – a znovu a znovu se setkávám s hluboce zakořeněnou představou, že nejlepší facilitátor jazyka je ten, kdo ho má jako mateřský. Jako by schopnost učit byla vrozenou vlastností každého rodilého mluvčího. Tento jev, označovaný jako native speakerism, je ale mnohem problematičtější, než se na první pohled zdá. Tento termín vznikl v ELT (English Language Teaching), kde je tento problém asi nejrozšířenější, protože lektorstva angličtiny je nejvíce a pochází také z různých zemí.

Vzpomínám si na Američana, ke kterému kdysi chodila moje maminka na skupinový kurz konverzace. V 90. letech to bylo něco nového, téměř exotického. Už tehdy mi ale přišlo zvláštní, že někdo navštěvuje kurz jen proto, že ho vede „rodilý mluvčí“. Asi se neptali, zda umí učit, vysvětlit gramatiku, rozumět procesům učení. Stačilo, že je z Ameriky – a tedy ztělesňoval kýženou autenticitu.

I dnes – o třicet let později, v době internetu, možnosti různých zahraničních pobytů, digitální mobility – se setkávám s tím, že lidé automaticky považují rodilého mluvčího za kvalitnějšího lektora. Přitom žijeme v době, kdy už „native speaker“ není výjimečný. Cestujeme, žijeme v zahraničí, učíme se jazyky přímo v kontextu. A přesto se tahle představa drží. Nevím, jak dlouho se tento automatismus bude ještě držet.

Na univerzitě jsem měla možnost zažít výuku vedenou rodilými mluvčími různých jazyků. Někteří byli výborní, jiní méně – stejně jako u nerodilých lektorů. U některých z nich se navíc objevoval postoj téměř koloniální – jakési samozřejmé přesvědčení o své nadřazenosti. Samozřejmě, že ten člověk uměl německy lépe než studující. Vzpomínám si na německé a rakouské lektory na germanistice, jejichž přístup byl často autoritativní, neempatický, a ve výsledku možná méně didakticky užitečný než u českých expertek na tlumočení, které se jazyk naučily s důkladností, metodou a vlastní zkušeností. S podobnými manýry jsem se nesetkala třeba u lektorky polštiny, nerodilé mluvčí, která položila základy mé polštiny zábavným a empatickým způsobem. V Izraeli to od native speakerů nebylo tak extrémní, i když i tam se zvlášť na nízké úrovni projevovala u lektorky jistá nadřazenost.

Být rodilý mluvčí neznamená umět jazyk předávat. Schopnost učit jazyk vychází z porozumění procesu učení, z empatie, z didaktických dovedností, z ochoty vysvětlovat, opakovat, motivovat, vidět jazyk očima studenta. Lektor, který se jazyk sám učil jako cizí, často mnohem lépe chápe, kde se studenti zasekávají, co je frustruje, co potřebují slyšet jinak. Neznamená to, že by rodilí mluvčí nemohli být skvělými učiteli – ale automatické spojení „native = nejlepší“ je zavádějící a často i nebezpečně diskriminační. Nevím, jaký podíl na tomto názoru měly v minulosti jazykové školy, ale z doby, kdy jsem s nimi ještě spolupracovala, tak bylo vidět, že native speaker je prostě vrchol lektorství.

Ve výsledku bychom se měli ptát takto:

Umí ten člověk dobře vysvětlit jazyk?

Má didaktické schopnosti?

Vytváří bezpečné a motivující prostředí?

Poskytuje mi zpětnou vazbu?

Inspiruje mě?

Toto jsou podle mě vodítka k tomu, jak si vybrat kvalitní lektorku jazyka. Pokud se se mnou chcete učit hebrejsky nebo německy, je to možné.

Vaše Simona